Můj příběh
Vždy mě lákaly taje lidské duše,
a proto jsem šla studovat psychologii.
Moje cesta
Od hudby k lidským příběhům a smysluplnému životu
Narodila jsem se na východním Slovensku dvěma hudebníkům, se slibnou kariérou violoncellistky.
Teď, po téměř 40 letech v Praze, žiju u Znojma, za muže jsem si vzala Tamase z Maďarska a místo hudby poslouchám osobní příběhy lidí, kteří se nespokojí s tím, jaký život mají a raději investují do toho mít ho lepší.
Mám velkou rodinu se čtyřmi vlastními a dvěma nevlastními dětmi dvou národností.
Jak jsem našla odvahu vytvořit dětem zdravější prostor
Po škole jsem se na salse seznámila se svým prvním manželem, se kterým se mi narodili synové Šimon (2010) a Tobiáš (2012). Během těhotenství s Tobiášem se však mezi námi velmi intenzivně vyostřily některé zásadní neshody, na které se nám nepodařilo najít takové řešení, abychom společně mohli setrvat v uspokojivém vztahu.
Po několika měsících, kdy jsem hledala všemožné způsoby, jak manželství zachránit, jsem připustila, že jsou i situace, kdy je vhodnější jít od sebe.
Nebylo to nijak snadné rozhodnutí, ale řekla jsem si, že to musím risknout, že tady nikoho z nás dobrá budoucnost nečeká. A jsem za to rozhodnutí ráda.
Kluci sice nemají kompletní rodinu, ale než jim předávat vzor, kde to mezi mámou a tátou nefunguje, tak jsem raději chtěla vytvořit šanci na dvě funkční rodiny, což se myslím povedlo.
Nový začátek a naše velká, pestrá rodina
Dnes jsem znovu vdaná, za Tamase, který se za mnou v roce 2013 přistěhoval z Maďarska. Tamas má z prvního manželství dvě dnes již dospělé slečny (Romi, nar. 2003, a Natali, nar. 2005) a společně máme Patrika (nar. 2016) a Lukáše (nar. 2019).
Když se všichni sejdeme, jsme docela velká rodina, kde namíchaně mluvíme česky, anglicky a maďarsky.
Z každého uspořádání plyne spousta zkušeností
Asi si umíte představit, že ukočírovat celý ten mumraj nám dá kolikrát docela zabrat, a že nás s manželem situace, kdy máme 6 dětí, v mnoha ohledech vyškolily.
Zkoumáme, jak stavět dobré vztahy s Romi a Natali na dálku. Tady jsme třeba opravdu ověřili, že kvalita vztahu se neměří množstvím společně stráveného času. V tomto asymetrickém modelu sice jeden rodič má děti skoro pořád, ale zároveň s nimi řeší domácí práce, úkoly, poznámky apod. Druhý rodič je zase skoro nevídá, ale když, tak to bývají skvělé zážitky. Obojí má své.
Taky jsme se vyzkoušeli model střídavé péče u Šimona a Tobiáše. Pořád si opakuju, že každé dítě je jiné a co nevyhovuje jednomu je pro jiného fajn, no nám se tento model opravdu neosvědčil. Neustálé přepínání mezi tím, zda jsou s otcem, nebo s matkou (a je celkem jedno, jestli cestují děti nebo rodiče), vede k tomu, že v životě nevnímají nic trvalého, stabilního, jistého. Je pro ně těžké navázat hlubší citové pouto (čím víc si týden s mámou užiju, tím víc se mi pak po ní bude stýskat), takže je lepší zůstat na povrchu. A už vůbec nemluvím o nějakém stavění hranic, dodržováním pravidel, důslednosti. Jeden týden děti něco naučíte nebo si s nimi domluvíte a za týden můžete začínat od začátku.
Oba syny jsme nechali vybrat, se kterým rodičem chtějí žít a u něj jsou trvale.
Co nás naučil Lukáš
U Patrika a Lukáše jsme si mysleli, že s námi budou normálně žít – žádné střídání, dálka, řešení předchozích partnerů. Nicméně, když jsme se v roce 2021 přestěhovali na Moravu k městu Znojmo, u našeho nejmladšího syna Lukáše propukla porucha autistického spektra (PAS).
Lukášův vývoj se zastavil a začal jít pozpátku. Najednou žádné reakce, tupý pohled, vydával jen nekoordinované zvuky a házel předměty po místnosti.
Cesta terapie byla dlouhá, 3 roky neskutečné důslednosti a trpělivosti. Z jedné strany ho laskavě a s pochopením vlákat do světa lidí, řeči, vztahů. Zároveň mu jednoznačně doručit, že záchvatem si nic nevymůže. Vydrželi jsme hodiny a hodiny křiku, vzteku, umanutého dupání a ležení na zemi. Až začal pomalu chápat, že takto to nepůjde. Že když něco chce, musí se naučit komunikovat. Nejdřív aspoň tak, že na to ukáže. Pak vydá zvuk, který napodobí slovo. Pak slovo samotné a nakonec i větu.
Lukáš dnes mluví, chodí do školky, v září 26 půjde do první třídy v normální ZŠ, možná bez asistenta (pan učitel v kroužku předškolák se mě minule ptal, na co toho asistenta jako má mít…?) No cesta k jeho úplné úzdravě bude ještě dlouhá a je otázka, jestli dojde až na konec. Ale jestli jsem někdy viděla, jak to vypadá, když se vrací investované úsilí, tak je to u něj. Když ho ve 2 letech viděla jeho pediatrička, doporučila mi, ať si na něj hlavně vyběhám všechny papíry, protože s ním neudělám. Místo papírů na Lukáše jsem si vyběhala jiného pediatra a neúnavně hledám cesty, jak ho podpořit k úzdravě. Ještě že mám životní filozofii, která říká: „Když si nevíš rady, tak hledej a hledej tak dlouho, dokud nenajdeš uspokojivé řešení“.
A stejně jak hledám s Lukášem, tak hledám i se svými klienty. Přijdou s nespokojeností, problémem, se situací, se kterou si neví rady a chtějí řešení. Já ho pro ně nemám v rukávu. Na začátku taky nevím, co je příčinou, co stojí v pozadí. Ale společně se pustíme do hledání. A dříve nebo později najdeme.
První krok
Každá situace má řešení
Nikdy není pozdě začít měnit svůj život k lepšímu. Každý krok, i ten malý, má smysl.
Ráda vás provedu obdobím, které prožíváte, a pomohu vám najít cestu, která pro vás bude skutečně funkční a vede k větší spokojenosti.