Můj příběh

Po škole jsem se na salse seznámila se svým prvním manželem, se kterým se mi narodili synové Šimon (2010) a Tobiáš (2012). Během těhotenství s Tobiášem se však mezi námi velmi intenzivně vyostřily některé zásadní neshody, na které se nám nepodařilo najít takové řešení, abychom společně mohli setrvat v uspokojivém vztahu.

Po několika měsících, kdy jsem hledala všemožné způsoby, jak manželství zachránit, jsem připustila, že jsou i situace, kdy je vhodnější jít od sebe. Sebrala jsem odvahu, a když měl Tobík 6 měsíců, ze vztahu jsem odešla.

Nebylo to nijak snadné rozhodnutí – žádný jistý příjem, kluci tak malí, ale řekla jsem si, že to musím risknout, že tady nikoho z nás dobrá budoucnost nečeká. A jsem za to rozhodnutí ráda.

Kluci sice nemají kompletní rodinu, ale než jim předávat vzor, kde to mezi mámou a tátou nefunguje, tak jsem raději chtěla vytvořit šanci na dvě funkční rodiny, což se mi myslím povedlo.

Dnes jsem znovu vdaná, za Tamase, který se za mnou v roce 2012 přistěhoval z Maďarska. Tamas má z prvního manželství dvě holčičky (Romi, nar. 2003, a Natali, nar. 2005) a společně máme Patrika (nar. 2016) a Lukáše (nar. 2019).

Když se všichni sejdeme, jsme docela velká rodina, kde namíchaně mluvíme česky, anglicky a maďarsky.

Asi si umíte představit, že ukočírovat celý ten mumraj nám dá kolikrát docela zabrat a že nás s manželem situace, kdy máme 6 dětí, v mnoha ohledech vyškolily.

Zkoumáme, jak vystavět dobré vztahy s dětmi na dálku. Taky jsme jednu dobu jsme měli Šimona a Tobiáše ve střídavé péči, ale to se ukázalo jako destrukce nejen pro ně, ale i pro všechny ostatní zúčastněné.

Když už jsem se nemohla dívat na to, že moje děti jsou v podstatě bezdomovci, kteří ve skutečnosti vlastní jen malý batůžek a nemají šanci navázat hlubší citové pouto, protože žádný člověk v jejich životě není trvale, rozhodla jsem se, že to už dál podporovat nemohu.

I za cenu toho, že se kluků vzdám a půjdou žít ke svému tátovi. Bylo to pro mě velmi bolestné, ale zároveň se mi ulevilo od pocitu, jak jim střídavou péčí ubližuji.

Toto uspořádání trvalo asi rok a pak nečekaně Šimon přišel s tím, že chce žít u nás. Jeho otec nic nenamítal, a naopak Tobiáš u něj chtěl zůstat, takže se kluci rozdělili a mně teď oba připadají nejspokojenější za celou dobu, co je mám. Jejich rozhodnutí nám také umožnilo se přestěhovat na jižní Moravu ke Znojmu.

Naše rodinná situace nás také cvičí v tom, jak vycházet s nevlastními dětmi i s dětmi, které máme společné.

Každý vztah je jiný a vyžaduje jiný přístup. Také jsme se naučili přátelsky vycházet s bývalými partnery, což ze začátku rozhodně nevypadalo jako reálný cíl.

Ale opět jsme si ověřili, že pokud člověk netrvá na svých představách a hledá, jak situaci vyřešit, funkční způsob najde.

A to je v podstatě základ mé filozofie a mého přístupu.

Nespokojit se s tím, co mi nevyhovuje, neříct si „ostatní jsou na tom hůř, nevymýšlej si a kašli na to“.

Naopak. Když mi něco vadí, vzít to vážně a hledat, dokud PRO SEBE USPOKOJIVÉ řešení nenajdu.

Cesta sice mnohdy není ani snadná, ani krátká, ale ještě jsem se nesetkala s problémem, který by se nedal vyřešit či aspoň výrazně zlepšit.